Tohle jsem napsal já?
„Nebudu.“
„Budeš.“
„Skřete.“
„Rarachu.“
„Miluju tě.“
„Nápodobně.“
Zaměřil se na mé břicho a řekl:„Mae govannen, penneth, mluví k tobě tvůj budoucí ada. Rád tě poznávám - a teď, prosím, buď tak laskavý a dívej se jinam, neboť tvá matka a já budeme vykonávat jisté akty, a není vhodné, aby jejich svědky byly děti tvého věku.“
„Fine, já nejsem matka. Matky jsou ženy.“
Fin potřásl hlavou: „Nesmysl. Nosíš dítě, tak jsi matka.“
" Tady jsem byl, seděl jsem na své posteli celý zmatený, zatímco nějaké bouřlivé embryo nejspíš bavilo má játra otřepanými příběhy o balrozích a ještě u toho flirtovalo s mými ledvinami. V první řadě: jak se zmíněné embryo dostalo tam, kde bylo? A dokonce důležitější věc – jak zmíněné embryo zamýšlelo OPUSTIT mé tělo? Ne. Neodpovídejte na poslední otázku. "
" Stále se ke mně přibližovala, blábolila něco o tom, že "už jsme dospělí elfové" a „využití dne“. "
" Všiml jsem si, že pár Celebornových tanečnic se tajně dívá. Pískaly pokaždé, když Legolas procházel pod jejich balkonem. Procházel často. "
Kdyby váš ´malý pán´ zůstával na svém vlastním zámku místo toho, aby navštěvoval jiné, životy všech by byly mnohem snadnější!“ „Prosím, všimněte si, že můj ´malý´ pán není vůbec malý, ba naopak, a…“
„Mistře Erestore – velice se omlouvám, doufám, že jsem nepřerušil důležitou schůzi…“ začal, ale Glorfindel jen mávnul rukou.
„Ne, nepřerušil. Jen jsem s Mistrem Erestorem hovořil o velikosti mého přirození.“
Myslím, že nesnáším děti.
Myslím, že nenávidím Glorfindela.
Myslím, že miluji děti.
Fin mi věnoval rozpačitý pohled. "Co.. myslíte, že by mohli..? Ale ne, nebojte se, Celeborn není Elrondův typ…"
"Fine!" zakřičel jsem, "tohle není legrace! Jsou úplně sami a bez ochrany!"
Fin se cynicky zasmál.
"No, můžeme se jen modlit k Valar, aby ani jeden z nich neotěhotněl.."
Tady veřejně oznamuji, že bájný Glorfindel z Gondolinu je ta nejméně talentovaná osoba, co se polibků týče, kterou jsem kdy potkal.
Další nakouknutí pod deku. Aha, bezpochyby - v Gondolinu rostou vysoké stromy.
Pátek, 13. června, 23 hod., Třetí věk a oficiálně 444.den, co jsme Glorfindel a já spolu – jako spolu.
Jak se časy mění … oh, my se stále hádáme, víc jak před tím, než jsme se stali milenci – neboť jestliže se hádáte, potřebujete se poté smířit a to je umění, ve kterém je Fin mistr. Dokonce jsem začínal s hádkami jen abych Fina rozzlobil a pak ho dostal do postele.
„Elladane – dokonce kdybych měl zemřít: ty na mě nesáhneš ani jediným prstem! Dokonce i krávy před tebou prchají a mají dobrý důvod!“
...Elrohir se pokusil odvést mou mysl od nemotorných rukou svého bratra a zeptal se: „Erestore, to je šeredně vypadající jizva, kterou tady máte – tu jste utržil v bitvě Posledního spojenectví?“
„Ne“, vyjekl jsem, neboť Elladan právě aplikoval první steh, „v Helmově žlebu.“
Elrohir uznale písknul a já jsem se rozhodl neříkat mu, že zmíněná jizva nevzešla ze skřetí čepele, ale z pružiny, která se zařízla do mé kůže, když jsme Fin a já oslavovali jeho bezpečný návrat příliš nadšeně a postel se zhroutila.
Ti mladí nepotřebují vědět všechno.
„Jsem tvůj, Erestore,“ mumlal, „přijde, co má přijít. V životě nebo ve smrti, jsem tvůj, má duše, tělo i meč.“
„Ten poslední je obzvláště nápadný v tomto okamžiku,“ šeptal jsem do jeho ucha a krátce se dotknul choulostivého místa.
Fin vrčel a jeho ruka putovala nahoru po vnitřní straně mého stehna: „Vskutku, můj drahý Mistře Erestore, je čas, abychom ho vrátili do jeho pochvy.“
„To je, můj drahý lorde Glorfindeli, ten nejrozumnější plán.“
Když dorazil ke dveřím pokoje, kde probíhalo ošetřování, náhle zpozorněl. Někdo tam už byl!
A ozýval se docela nahlas.
„Ach, Elladane, ty jsi vážně poklad. Co já bych si bez tebe počal?“ zaznělo Lindirovým hlasem.
Odpovědí mu byl tichý smích, nepochybně Elladanův, pak Linidrovo zasténání a princovo tajemně mnohaslibné: „A to jsi ještě nezažil tohle!“
„Úúúú, ach, huh, achachach, heh heh, ty jsi prostě báječný, Elladane, úúú ach huh achach heh...“
O Orophina se pokoušely mrákoty. Jeho láska si tu užívá s Lindirem... A takovýmhle nechutným způsobem, ó Valar!
Lindir blaženě chrochtal.
Ale katastrofa to je, když jste v osmém měsíci těhotenství a shledáte, že už nejste schopní opásat se mečem, protože máte postavu jeskynního trolla při zácpě.
Byl jsem deprimovaný, ale Fin tomu nemohl porozumět.
„Vypadáš báječně, milovaný a musíš uznat, že to tvoje bříško je nejvhodnější pro hobity, kteří hledají úkryt před deštěm…“
Blbec.
Jednoho dne, zatímco jsem se vznášel ve vaně jako bóje, Glorfinkl dosedl na mé břicho, aby tam odpočíval. Říká se, že žádný elf není ostrov – vrána uvažovala jinak.
Výborně. Vrčící dítě. To jsem zrovna potřeboval.
" Mami? Myslíš si, že elfové sou sexy? "
" Patrico! Přestaň číst ty gayovské povídky z Roklinky. "
Žádné komentáře:
Okomentovat