Hlášky III.

fGaladriel se ve svém životě naučila velice brzy, že je naprosto zbytečné bojovat se silami přírody jako jsou oheň, vítr, voda, zemětřesení a Rúmil.

„Ukažte… 'Nápoje lásky v průběhu věků'… 'Noldorské područí'… 'Jak zvětšit váš pe-', tak tohle je – nesporně vaše knihovna,“ odfrknul si Amaris, rychle poslední knihu vrátil a s odporem si otřel ruku do svého pláště.

„Pane, tohle byste opravdu neměl.“

„Já vím.“

„Ale domnívám se, že to stejně uděláte.“

„Ovšem.“

„Uvážil jste, že byste tomu nebohému elfovi mohl způsobit infarkt, Vaše Veličenstvo?“

„Amarisi – prosím. Mluvíme tady o Elrondovi, ne o jednom z vašich přejemnělých temnohvozdských elfů.“

„My nejsme přejemnělí!“

„Jistěže jste. Objímáte stromy.“

„Co je špatné na objímání stromů?“

„Všechno. Předpokládám, že také mluvíte s květinami?“

„Ale jistě. Není nad hezkou odpolední svačinku s dravou zvěří a sedmikráskami.“

„Děláš si ze mě legraci, Amarisi?“

„Já? Nikdy.“

„Ach – dobrá. Tak já jdu.“

„Hodně štěstí, Vaše Veličenstvo. A – Vaše Veličenstvo?“

„Ano, Amarisi?“

„Já nemůžu být nejvíce nervy drásající elf na celé Ardě.“

„A proč ne?“

„Protože lord Glorfindel říkal, že jste to vy.“

„Amarisi?“

„Ano, Vaše Veličenstvo?“

„Běž a obejmi strom.“


„Jaké naivky?“ zeptal se Elrond, ale když se na něj oba elfové podívali s mírně pobaveným výrazem, začervenal se.

„Ó. Mne.“

„Ano, tebe.“

„Ó, já to vím velice dobře, můj krásný,“ zavrněl Erestor a ovíjel své štíhlé tělo kolem Elronda jako břečťan kolem dubu.

Taky musím říct, že mě šokovalo – šokovalo, řeknu vám, množství lidí, kteří mi psali a žádali mě, aby byl Gil-galad nazýván „Tykvičko“ – vy krutá chásko! Copak si starý král zaslouží takové zacházení? (Publikum volá „Ano!“)

„Přátelé a členové mé domácnosti – mám pro vás překvapení. Nejenom že dnes můžeme oslavit manželství mezi lordem Glorfindelem a Mistrem Erestorem, ale také spojení mezi Elladanem, mým nejstarším synem a dědicem, a Orophinem z Lothlórienu. Kdybys teď, můj drahý synu a osino v mém pozadí, byl tak laskav a vykročil dopředu, mohli bychom to provést řádně a podle zvyků našeho rodu.“

Erestor olizoval jeho ucho, kladl malé polibky a kousance na jeho krk a udělal krátký proces s jeho šaty. Jedno mocné škubnutí a oděv letěl na druhou stranu místnosti.
„Provalar, Erestore," vydechl Glorfindel, „možná bys vážně měl pít častěji!"

„Králíka do toho netahej, drahoušku: on je plný elf z plání, má veškeré právo zřídit svého manžela."
„Taky umím být divoký," reptal Erestor.
„Ano, ale ne tak divoký. Viděl jsem, jak Králík do sucha olízal Haldira poté, co plaval v řece. To jsi rozhodně nikdy neudělal."


A s tím spěchal po schodech nahoru, bral schody po dvou, takže Erestor, který mu přes rameno visel jako pytel mouky, udělal jedinou věc, kterou elf, jenž si váží sám sebe, mohl v takové situaci udělat:
Vrněl.

„Tak se podívejme – pondělí je den Galadriel… v úterý mám lekce lukostřelby… ve středu zkrášlující lázně a lifting… ve čtvrtek znovu Galadriel… pátek klub Tablera… v sobotu Galadriel… ale ano, má paní, o nedělích mohu být celý váš!“ prohlásil a věnoval jí svůj nejkouzelnější úsměv, a Firinwë, stejně jako 88% ženské a 12% mužské populace Lothlorienu, okamžitě roztála.